Notář je ve funkci soudního komisaře pověřen soudem k vyřízení dědictví. Je to jediný případ, kdy si pro notářskou službu nemůžete notáře vybrat. Notáři je vyřízení dědictví přiděleno soudem podle předem stanoveného rozvrhu, a to z důvodů nestrannosti a objektivity soudního rozhodování. Řízení se zahajuje zpravidla bez návrhu na základě úmrtního listu, který soudu zašle matrika. V dědickém řízení notář jako první kontaktuje dědice, většinou to bývá osoba, která se postarala o pohřeb zůstavitele a sdělí, co bude třeba pro vyřízení dědictví učinit.

Pravidla dědění stanoví Občanský zákoník. Dědí se ze zákona nebo podle závěti, ale je možná i kombinace obojího. Závětní dědic má přednost před dědici ze zákona, výjimkou jsou však potomci pořizovatele závěti, takzvaní neopomenutelní dědici. Dědí se majetek nebo jeho část, ale do výše ceny tohoto majetku na dědice přecházejí i dluhy zemřelého. Dědictví lze také odmítnout, ale v některých případech pak dědický nárok přechází na potomky toho, kdo dědictví odmítl, což jsou důsledky většinou nechtěné. Vypořádání dědictví se většinou řeší dohodou dědiců, která musí být uzavřena před notářem. Až při uzavření této dohody může dědic vyjádřit to, že z dědictví nepožaduje žádný majetek.

Při dědění ze zákona jsou Občanským zákoníkem stanoveny čtyři dědické skupiny – v první dědí manžel nebo registrovaný partner a děti (není-li jich, jejich potomci). Pokud nejsou dědici v první dědické skupině, stávají se dědici osoby z další dědické skupiny.

Nezanechal-li zemřelý závěť a nemá ani zákonné dědice, připadá dědictví státu.

Text vychází z podkladů Notářské komory ČR